Projekt Schody do nebe: Kilimandžáro 2009
V rámci mého projektu Schody do nebe, který vymyslel Jan Bednařík (Janek) jsem po loňském výstupu na Elbrus letos odjel 5. 2. 2009 z Ruzyňského letiště do Afriky.
Z Ruzyně jsme letěli z ČSA do Mnichova. V letadle už o mě věděli od mé kamarádky, která je letuška. Tak už při nástupu mě poznali. Po vzlétnutí se podávalo jako běžně občerstvení. Když přijeli s vozíkem ke mně, tak se mě stevard zeptal, co chci k pití? Zeptal jsem se, co si můžu dát? Vy, Honzo, všechno. Tak jsem si řekl o pivo.
Let byl dobrý. Po příletu do Mnichova jsme ještě dostali od personálu v blicím pytlíku dvě malé lahvičky. To máte na zahřátí na vrchol. A ať se Vám to podaří vylézt.
To ale ještě nekončilo. Když lidé začali vystupovat, tak k nám ještě stevard přišel a řekl mi, že na mne před letadlem čeká auto, které mě odveze k letištní hale. Zeptal jsem se, zda se tam vejde i můj doprovod Viktor a Lída. No, to se tam snad vejdou. Když jsme sestupovali po schůdcích dolů z letadla, tak už na nás čekal člověk, který nás odvedl do auta. Přiznám se, že jsme byli všichni překvapení a auto nebylo vůbec malé. Byl to normální tranzit pro 8+1.
Odvezli nás k letištní hale, kde se nás zeptali, zda ještě něco nepotřebujeme. Řekli jsme, že nic nepotřebujeme. Báli jsme se, že nás ještě protáhnou přednostně další kontrolou.
Z Mnichova jsme odletěli Katarerlans do Kataru a z Kataru do Nairobi. Z Nairobi do Aruse jsme jeli mikrobusem.
Hned druhý den jsme odjeli pod vrchol Mont Meru.
Pod vrcholem byl pod sklem model Mont Meru. Podařilo se nám vyjednat s místním správcem, aby sundali sklo a já si to mohl prohlednout, kudy vlastně půjdu. Říkal, že to nikdy nesundavali, a že to bude poprvé. Přistoupilo k tomu asi 10 lidi a sklo sundali a já si mohl prohlédnout kudy půjdu.
Pak jsme dostali na cestu jídlo na celý den a vodu na pití.
Vyrazili jsme směr první tábor. Cesta byla pohodové, bylo to po prašné a občas kamenité cestě.
Další dny na vrchol byly pohodové, až na poslední úsek, kde byly plotny, kde se muselo traverzovat a já už nemohl jít s hůlkami, šel jsem po čtyřech.
Na vrchol jsme dorazili krátce po rozednění. Cesta dolu už byla v pohodě.
Hned druhý den po sestupu z Mont Meru jsme odjeli pod Kilimandžáro a zahájili výstup na mou druhou horu v rámci projektu Schody do nebe.
Již už jsme byli aklimatizováni z Mont Meru, tak se nám šlo dobře. Cesta ze začátku byla prašná a místy jsme museli překračovat malé říčky, které tekly přes cestu. Věděli jsme, že postupně se bude cesta horšit a bude přibývat kamenitých úseků.
Na Kilimandžáru se spalo ve stanech, na rozdíl od předchozí hory.
Další den jsme se probudili do chladného rána. Bylo už znát, že jsme výš. Tento den nás čekalo nejvyšší převýšení a to až do výše 4600m. Cesta už byla hodně kamenitá a šlo se už hůř a tak jsem musel jít velmi opatrně. Přece jenom, kdybych si vyvrknul nohu, tak bychom to mohli zabalit a tak by skončila pro mě tato expedice. Tak jsme šli pomaleji a raději na jistotu. Místní průvodce nám řekli, že nemusíme jít stejnou cestou, jako jdou všichni. Dá se to obejít lehčí cestou a nebude takové velké převýšení. Řekli jsem - já i Viktor s Lídou - že si to dáme stejnou cestou jako všichni ostatní. Alespoň se zase z aklimatizujeme na další výstup. Nikdy nechci obcházet nějaké úseky, které jsou horší a i převýšení je tam velké, cestou lehčí. To se může člověku při dalším výstupu vymstít. Cesta do nejvyššího převýšení byla pohodová a ani tam nebylo moc kamení. Spíš taková prašná cesta a malé kamínky. Do nejvyššího převýšení jsme dorazili a chvilku jsme se tam procházeli a pobyli asi tak 30min.
Pak nás čekala cesta dolu asi tak do 3700m. Cesta dolů byla dost pro mě náročná, byla totiž kamenitá a muselo se dost sestupovat. To je pro člověka, který nevidí, kam dává nohu, dost náročný terén.
Dorazili jsme do předposledního tábora a byla na nás znát výška, ve které jsme.
Další den nás čekalo hned na začátku lehký lezecký terén po skalách. To bylo pro mě to nejlehčí z celé expedice. Chození mezi kameny je pro mě a pro člověka, který si nevidí pod nohy, to nejtěžší. Lezení lehkým terénem jsem si užíval. Po vylezení po skále následovala opět chůze dost náročným kamenitým terénem. Únava už na mě a na mém týmu byla dost znát, není divu, když už jsme měli v nohách přes 130km. Dorazili jsme do posledního tábora.
Věděli jsme, že nás čeká poslední den výstupu na vrchol Kilimandžára.
Šli jsme dost brzy spát, asi tak kolem 18té hod. Moc se spát nešlo, zaprvé nás trochu bolela hlava a také byl dost silný vítr, který dost cloumal ze stanem. Spíš člověk tak klimbal.
Vstávali jsme ve 12hod. v noci a samozřejmě, že síla větru neustala, spíš byla větší. Dali jsme si horkou vodu s cukrem a zahájili jsme poslední výstup. Cesta ze začátku byla kamenitá a i trochu lezecká, ale později už spíš prašná. Občas nějaký kamen, ale to už nás nemohlo po tom, co jsme zažili, rozházet. Před námi vyrazila skupinka německých horolezců. Ty jsme ale došli a bohužel jsme kvůli ním museli zpomalit a tak nám začala být zima. Předběhli jsme je na dalším odpočívadle. Konečně jsme došli na rovnější cestu k vrcholu. Cestou k vrcholu jsme já a Viktor začali brečet radostí, že už se blíží samotný vrchol. Cesta byla pohodová, spíš chodník. Cítil jsem na sobě výšku a to, že jsem se motal, něco jako když jsem trochu opilej. Ne že bych se motal, že bych se neudržel na nohou, ale spíš motání hlavy.
Konečně je tu ten zasloužený vrchol naší expedice. Začali jsme se radostí objímat a fotit pod nápisem samotného vrcholu. Slzy tam ještě byly, ale už postupně ubývaly. Stihli jsme ještě rozednění a východ slunce. Dost tam foukalo a byla nám i zima. Tak jsme asi tak po čtvrt hod. zahájili sestup dolů.
Cesta dolu byla po suti a tak to šlo dolů dobře. Až moc, protože jsme museli se místy zastavit, cítili jsme tlak v hlavě.
Dorazili jsme do tábora, odkud jsme vyráželi na vrchol, tam jsme si asi tak hodinku odpočinuli, sbalili věci a pokračovali v sestupu.
Sestup nám trval asi tak den a půl.
Dorazili jsme do Aruše do hotelu, ještě jsme si stihli projít městem, to mi moc nevyhovovalo, když Vás pořád někdo otravuje a tahá do svého obchodu. Tak jsem to po chvilce vzdal.
Další den jsme nastoupili do mikrobusu a odjeli směr Nairobi letiště. To jsme nevěděli, že nebudeme stíhat letadlo. Není divu, Afričané nikam nespěchají. Řidič si cestou ještě zastavil na kafe a doufal, že si někdo z nás tam něco koupí. Tak to tam prostě funguje, že přepravce turistů, vozí zákazníky. Když jsme našemu řidiči řekli, že nám asi tak za 3hod. jede letadlo, řekl, tak to asi nestihneme.
Začali jsme přemýšlet, jak to vyřešit. Nakonec nás napadlo, že s náma letí zástupce naší cestovní kanceláře ADVENTURA Slávek Suldovský. Tak jsme mu poslali SMS kde jsme a jak to s náma vypadá. Slávek nám odepsal, že je to dost velký průšvih a ať řidiči nabídneme 50dolarů. Tak jsme to učinili, ale tak 20km před letištěm, i když jsme viděli, že to nestíháme. Američané, co jeli s náma, nechápali, proč dáváme řidiči peníze, aby nás zabil. Nakonec jsme to stihli a to díky Slávkovi, se podařilo ještě na letišti vyjednat prodloužení odbavování. Těsně před letištěm jsme si rozdělili role, kdo poběží k Slávkovi říct, že jsme tady a ostatní budou brát batohy.
Nakonec jsme to stihli, akorát jsme nemohli odletět všichni jedním letadlem, ale druhá část naší skupiny jela jinou linkou a trochu delší trasou. My jsme jeli stejnou cestou tak jako sem. V Kataru jsme měli dost času a tak nám na letenku dali něco teplého k jídlu a k pití. Také když jsme přiletěli do Kataru, tak před letištní halou na nás čekal místní zaměstnanec a provedl nás přednostně veškerou kontrolu a dovedl nás do místnosti, kde nám řekli, abychom se před odletem dostavili sem. Tak jsme to učinili a nestačili jsme se divit, co nás čeká. Byli jsme tam jen já, Lída, Viktor a ještě nějaká paní, která měla zranění na noze a tak jí vezli na vozíku. Nakonec jsme začali nastupovat do autobusu, jen nás 5 a 2 členové místního letiště. Přijeli jsme k letadlu a nestačili jsme se divit co nás čeká. To jsme cestou od letištní haly k letadlu mluvili s jedním doprovodem, že mám za sebou výstup na Kilimandžáro.
Nejprve jsme nastoupili na plošinu, která nás vyzvedla asi tak dva metry a pak jsme přestoupili do prosklené uzavřené kabiny a ta nás vyvezla ke dveřím, které se otevřely a tam byla nastoupena celá posádka letadla, která nás pozdravila a letušky nás uvedli na místa.
Odletěli jsme z Kataru do Mnichova, kde jsme přestoupili do stejného malého letadla, jak jsme letěli z Prahy do Mnichova a i stejný personál. Ten nás přivítal a pogratuloval nám k výstupu. Přiletěli jsme do Prahy a tak skončila další moje expedice mého projektu Schody do nebe.
Na tuto expedici jsem se dostal díky mému doprovodu a to Lídě Barbier a Viktoru Novákovi, který i celou expedici natáčel.
Také děkuji i cestovní kanceláři ADVENTURA za slevu.
Na tuto expedici mi pomohla Karlovarská KORUNÍ, královna minerálních vod.
Napsal Jan Říha