Skalní lezení v okolí Marseille
Přesně v polovině listopadu jsme vyrazili za skalním lezením v okolí Marseille.
Na tuto akci jsem mohl jet diky sponzoringu TV NOVA - děkuji!
Jeli jsme vyzkoušet dobře odjištěné sportovní cesty na francouzském vápně.
Auto bylo naložené po střechu a na střehu jsme ještě připevnili rakev. V té byla spousta věcí, které jsme vezli Petrovi, který tam studuje a bude nám dělat průvodce.
První noc ve formuli
Do Marseille jsme dorazili o den dřív, než bylo v plánu, a tak jsme Petra dost překvapili. Proto jsme spolu s ním našli hotel Formule 1, který ležel na kraji Marseille ve čtvrti La Valentine. Jedna noc v třílůžkovém pokoji stála třicet eur.
V pátek ráno nás probudilo nepříjemné deštivé počasí. Sice jsem si plánovali lezení, ale počasí nám to neumožnilo, protože pršelo dost hustě. Během dne jsme se tedy aspoň přemístili do kempu La Ciotat a nechali vyměnit pneumatiky na autě.
Konečně Kalanky
Konečně jsme mohli vyrazit do legendární skalní oblasti Les Calanques.
Dojeli jsem na parkoviště ke skalní oblasti Sémaphore, která byla dobrá na rozlezení. Přistup byl v pohodě, protože ke skalám se slaňovalo.
V neděli ráno jsem vyrazili do další oblasti Sormiou, kde se dají lézt i vícedélkové cesty. No, také jsme si to tak plánovali, ale než jsem tam dorazili na místo, chvilku to trvalo. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká za cestu ke skalám. Pro mě to bylo náročnější, protože se šlo mezi kameny a pak se i přecházel hřeben. Ještě, že jsem měl pohorky. Nakonec jsme se i jistili. Cítil jsem se tak bezpečněji.
Než jsme dorazili na místo, bylo kolem druhé odpoledne, a na vícedélkové cesty nezbyl čas. Na kratších cestách jsme si pochvalovali, jak to krásně drží. Kam jsme dali nohu či ruku, tam zůstaly. I v lehčích cestách tu bylo parádní neoklouzané vápno.
Poslední lezení
Poslední den jsme si trochu přivstali a vyrazili do oblasti Goudes. Šli jsme pěšky dvě hodiny. Cesta sice vedla do kopce, ale byla pohodlná. Zatímco kluci Petr a Ziky koukali, kde se dá lézt, Káťa a Zuzka mi popisovaly, jak to tam vypadá a jaký je krásný pohled do údolí.
Zuzka a Ziky šli lézt v chladnější straně a já, Petr a Káča v teplejší, kde svítilo sluníčko a nebyl tam vítr. Lezlo se nám dobře. Akorát nám bylo líto, když jsme si vzpomněli, že zítra odjíždíme.
Odjeli jsme do kempu a šli hned spát, protože ráno jsme vstávali v pět hodin a museli po tmě balit stan. To mě samozřejmě nevadilo. Cesta byla dlouhá, do Prahy jsem dojeli po jedenácté hodině večer.
Autor článku: Jan Říha, publikováno 4. 12. 2006.